Historie aeroklubu 1950-1959
1950 - 1951
I tento rok přináší pro aeroklub nové změny jak ve vnější tak ve vnitřní organizaci. V souvislosti s tehdy tzv. „americkým broukem” mandelinkou bramborovou (podle KSČ je měli na naše pole rozhazovat američtí agenti), bylo urychleně budováno zemědělské letectvo, tehdy známě pod jménem Agrolet. K Agroletu odcházeli desítky pilotů z aeroklubů a tak z Aeroklubu Liberec odcházejí instruktoři E. Malý, J. Turecký, A Pošvář, R. Šťastný -všichni aktivně činní funkcionáři. Funkce předsedy se ujímá J. Skalský, který jako ředitel spořitelny a člen POV KSČ od té doby velmi aktivně libereckému aeroklubu pomáhal i v dobách, když již nebyl předsedou a nelétal.
Dosavadní název Čsl. svaz lidového letectví je změněn na Dobrovolný svaz lidového letectví - DOSLET a je postupně budována krajská organizace. Tajemníkem se stává Arnošt Hylský z plachtařského odboru, jako sekretářka přichází Božena Vitásková, plachtařským instruktorem-inspektorem je další člen plachtařského odboru Karel Valášek. V budově aeroklubu - nyní Dosletu, je zřízena Ústřední modelářská škola s celorepublikovou působností. Dále probíhá obnova leteckého parku i pomocné techniky, přichází zlepšená verze Šohaje-LG 125, naviják Stratílek, z motorových letounů je to Z-381 označená jako C-l06, která slouží též jako vlečná.
Jsou předány též 3 letouny Piper Cub, které byly zkonfiskovány jejich soukromým držitelům.
Se změnou v organizaci sportovního letectví dochází i ke změně v organizaci sportovního parašutismu, který do té doby patřil k tělovýchovné organizaci Sokol. Je převzat do Dosletu a koncem roku je do funkce krajského instruktora přijat J. Hloušek, do funkce okresního instruktora S. Kubias. Parašutisté dostávají místnosti bývalé vinárny v Gutenbergově ulici nad hotelem Zlatý lev, kde si vybudují klubovnu a později sklad s balírnou padáků. Od počátku patřil paraodbor mezi nejaktivnější odbory, známá byla jeho, vždy vítězná, střetnutí s Lidovou milicí, kde parašutisté představovali záškodníky a diversanty a také vždy úspěšné přepady některých továren v Liberci a okolí.
Na seskoky se jezdilo do Prahy na ruzyňské letiště, kde se skákalo z DC3-Dakot, později byl do Liberce zapůjčován stařičký trojmotorák z vlnitého plechu JU 52.
Poslední organizační změnou v tomto roce byl vstup Dosletu do branné organizace Svazarmu, kde zůstal jako kolektivní člen až do roku 1952.
Ve druhé polovině roku se vystupňovala aktivita prověrkových komisí. Další členové aeroklubu byli písemně vyzváni, aby odevzdali pilotní průkazy, ale neměřily všem stejně. Někdo nesměl létat vůbec, někdo mohl alespoň létat na větroních, nejhorší však byla nejistota - zákaz mohl kdykoli postihnout každého, aniž by si postižený byl vědom nějaké viny. Organizace výcviku se stále více orientovala na celospolečenské přebírání zkušeností ze SSSR - pro teoretickou výuku byly vydávány překlady sovětských učebnic, které velmi často nedosahovaly úrovně našich, ale vyučovat podle nich se muselo. Oficiální heslo strany a vlády - SSSR náš vzor, platilo samozřejmě i pro aerokluby.
Všichni jsme však tušili, že toto je jenom začátek, že přijdou další a mnohem závažnější změny v životě aeroklubů.
Finanční situace AK Liberec nebyla nejlepší. Hlavní zdroj příjmů - vyhlídkové lety, byly zakázány a dotace od ústředních orgánů spolu s podporou podniku stačily jenom na nejnutnější provoz. Pochopení mělo i ministerstvo národní obrany, které přidělovalo aeroklubu poukázky na bezplatné aerovleky, které však bylo možné odlétat pouze v určených Školách - Hodkovicích, Kralupech aj.
Pro zkrácení základního plachtařského výcviku volili mnozí začínající plachtaři tzv. ED kurzy, které internátní formou a za přijatelnou cenu umožnily metodou výcviku na dvousedadlových větroních v plachtařských Školách během 3 týdnů vyškolit plachtaře k samostatným letům na Bejbině nebo Krajánku.
Ceny pohonných hmot byly celkem příznivé, část materiálu jako navijáková lana apod. aeroklub dostával, z přidělených letounů se neplatil žádný poplatek a o plánovaných revizích a generálkách se ještě nic nevědělo. Osobní náklady na prolétané hodiny byly tedy hlavně závislé na hospodaření aeroklubu a byly, alespoň v našem, přijatelné i pro mládež.
1952
V činnosti aeroklubu se stále více projevovalo organizační vedení krajské organizace Dosletu a to jak po výcvikové stránce, tak propagační. Plachtařský výcvik i nadále pokračoval pod vedením dobrovolných instruktorů, kupř. R. Pivrnce a J. Háka, ale velkým přínosem pro zkvalitnění výcviku byla funkce inspektora, kterou zastával jako placený zaměstnanec K. Valášek, který měl kromě toho i instruktorské oprávnění pro motorový výcvik. Do aeroklubu také přicházely nové větroně a to akrobatický VT 7-Luňák a dvousedadlovka LG-130 Kmotr, který měl nahradit dožívající německé větroně KRANICH - Jeřáb. Pro motorový odbor přišel cvičný Zlín-26 z první série, ještě s dřevěným křídlem, který byl určen hlavně pro aerovleky, neboť vleky dvousedadlových větroňů za C-104 na tehdejším krátkém letišti a často s bočním větrem byly pro vlekaře opravdovou „lahůdkou”.
V budově aeroklubu v úl. B. Němcové byla otevřena Ústřední modelářská Škola, kde byly pořádány kurzy pro modelářské instruktory z celé ČSR.
Pro propagaci aeroklubu na veřejnosti byla uspořádána velká letecká výstava na níž nechyběl ani skutečný letoun C-106. Dále zde bylo vystaveno velké množství učebních pomůcek, výstroje, letecké motory, přístroje a plně ustrojené figuríny pilotů i parašutistů. Výstava byla v pasáži Dunaj, kde je dnes v provozu velkoprodejna potravin a měla mezi občany Liberce velký ohlas.
Jestliže plachtařský a parašutistický odbor měly dostatek kvalifikovaných instruktorů, motorový odbor neměl žádného vlastního instruktora. Proto byl uvolněn z funkce tajemníka A. Hylský a v Klecanech absolvoval výcvik na učitele motorového létání. l nadále mu vypomáhal plachtařský inspektor K. Valášek.
Ve druhé polovině roku bylo již zřejmé, že se blíží další reorganizace sportovního létání. S nástupem A. Čepičky do funkce ministra národní obrany bylo ústředními orgány rozhodnuto sloučit všechny dosud kolektivní členy Svazarmu do jedné organizace, kde dosavadní kolektivní členové budou zařazeni jako jednotlivé svazarmovské odbornosti. Do vínku dostala nová organizace stamilionovou částku na její vybudování.
Bylo ihned započato s budováním krajských a okresních výborů s placenými funkcionáři a příslušným hospodářským aparátem. Z našeho aeroklubu byl ustaven Krajský aeroklub Liberec, měl zajišťovat vrcholný výcvik ve všech odbornostech na úrovni, kterou místní aerokluby nemohly zajistit a pro všechny místní aerokluby zajistit výcvik v motorovém létání, který se mohl provádět pouze v Krajském aeroklubu.
Do funkce Krajského náčelníka byl povolán major R. Beneš, vojenský pilot z bývalé VOŠLM, do aparátu Krajského aeroklubu přešla B. Vitásková jako organizační pracovnice, K. Valášek jako plachtařský inspektor a A. Hylský jako instruktor motorového létání. Prozatímní kanceláře KA (Krajského aeroklubu) byly v betonovém hangáru.
Kádrové oddělení Krajského výboru Svazarmu zatím usilovně pracovalo na uvolňování dosavadních instruktorů - aktivistů z jejich civilního zaměstnání, aby mohli v novém roce nastoupit do letových funkcí, které bylo nutno podle programu obsadit.
Jedno bylo jisté - velkoryse plánovaná organizace a dostatek finančních prostředků dávaly tušit, že po hubených létech přicházejí léta tučná.
Létat ovšem mohl jenom ten, kdo úspěšně prošel prověrkami a byl schválen Krajským výborem Svazarmu i OV KSČ. Všichni motoroví piloti museli uspět při prohlídkách v Ústavu leteckého zdravotnictví s minimální klasifikací jako vojenští piloti vrtulových letadel a prohlídky musely být každoročně obnovovány. Plachtaři a parašutisté byli do výcviku schvalováni sportovním lékařem.
Protože celé organizační vedení KA prováděl placený aparát, byla zrušena funkce předsedy aeroklubu a hospodáře. Organizačně podléhal KA Krajskému výboru Svazarmu, po stránce výcvikové leteckému oddělení UV Svazarmu v Praze. Členové KA- aktivisté byli potom voleni do Okresního, Krajského i Ústředního výboru Svazarmu, kde však pokud nebyli zvoleni přímo do předsednictva, měli na rozhodování pouze velmi malý vliv.
Rok 1952 byl tedy rozhodujícím rokem v koncepci sportovního létání v ČSR, která s různými změnami (vesměs k horšímu) přetrvala až do listopadu 1989.
1953
Během prvního čtvrtletí byl doplněn stav instruktorů a mechaniků KA. Jako další instruktor motorového výcviku přišel K. Bernhauser ze zrušené Zemské plachtařské školy v Hodkovicích, J. Hák nastoupil do funkce krajského plachtařského inspektora, ze zrušeného Aeroklubu Jablonec nastoupil do funkce vlekaře-vysazovače a plachtařského inspektora J. Prchal, jako letečtí, mechanici M. Tlapák, B. Beneš a M. Kléma. Správcem letiště se stal K. Vranovský, Krajským inspektorem para J. Kleiner.
Pro zvýšení úrovně sportovního parašutismu byl na jaře uspořádán v Kralupech kurz pro provádění seskoků s volným pádem, (dosud se skákalo pouze se statikou), kterého se zúčastnil J. Kleiner jako inspektor parašutistů a J. Prchal, který se tam přeškoloval na výsadkový letoun Fairchild.
Protože stále ještě nebyl k dispozici vhodný vlečný letoun, byl KA přidělen U-2 Kukuruzník z Medlánek. Plachtařský výcvik se orientoval definitivně na dvousedadlové větroně a proto bylo KA přiděleno několik nových dvousedadlových větroňů LF-109 Pionýr. Pro pokračovací výcvik dosluhovaly ještě Bejbinky, ke Krajánkům přibyla Galánka a typovou řadu šohajů doplnila LG 425. Pro motorový výcvik měl KA několik C-104, které sloužily i jako vlečné, dále C-106 (Z-381), Sokoly M1-C a M1-D, Z-22 Junák a několik Piperů K-68.
V plachtařském výcviku pomáhali instruktorům-zaměstnancům instruktoři aktivisté, kupř. J. Vlček, D. Vlach, M. Kléma, M. Tlapek, J. Havránek, J. Svoboda, L. Kobližek a další.
Do motorového výcviku dojížděli členové z Místního aeroklubu Lomnice n. P., Varnsdorfu, České Lípy a Hodkovic, organizačně spadaly ještě pod KA Místní aerokluby Most, Chomutov, Roudnice a Raná.
Jelikož se ukázala nutnost obsadit letiště Hodkovice a Českou Lípu profesionálními náčelníky, nastoupil v Hodkovicích J. Havránek a v Č. Lípě J. Svoboda - oba aktivisté KA. Spolu s J. Havránkem odchází i M. Tlapák jako mechanik a náhradou za něho nastupuje J. Záhvozda.
Funkci technika KA zastával voják z povolání kpt. J. Král.
Letecká činnost všech odborů měla stále stoupající úroveň a to jak sportovců tak i zaměstnanců. Všichni instruktoři létali akrobacii na Luňáku i C-104, uvažovalo se i o nácviku skupinové akrobacie, u plachtařů v pokračovacím výcviku byl kladen důraz na plnění podmínek pro stříbrné a zlaté C.
V motorovém výcviku se objevil nový úkol - výcvik tzv. branců podle požadavků ministerstva národní obrany. Ti měli po elementárním výcviku nastoupit do leteckého učiliště - Vysoké vojenské letecké školy.
V dubnu při ploché vývrtce na Luňáku se těžce zranil inspektor KAJ. Prchal a proto byl urychlené na místo pilota-vysazovače vyškolen B. Beneš, dosavadní mechanik.
V červenci uspořádal KA první Krajskou plachtařskou soutěž na letišti Liberec. Soutěžilo se na větroních Šohaj 125 a jednou z disciplín byla i soutěž v akrobacii, kde bylo předepsáno zaletět přemet, souvratovou zatáčku a vývrtku. Většina soutěžících tyto prvky ve svých aeroklubech necvičila a tak provedení předepsaných soutěžních prvků tomu odpovídalo.
Plachtařská elementárka měla o prázdninách soustředění, což se ukázalo být velkým přínosem pro zkvalitnění a urychlení výcviku, a proto v nich bylo v příštích letech pokračováno.
V podzimních měsících bylo na letišti internátní soustředění parašutistů, kde se poprvé parašutisté cvičili v ovládání volného pádu s pozdním otevíráním padáku.
Protože se prostory v betonovém hangáru ukázaly jako příliš malé, byla KA přidělena budova bývalé rybárny a později cukrárny, kde byly provizorně upraveny kanceláře, učebny i společná noclehárna a budova v úl. B. Němcové byla vyklizena.
Placený aparát KA doplnil politický pracovník B. Daňsa. Později ho nahradil O. Pilný, který po zrušení této funkce u KA dlouhá léta zastával funkci předsedy OV Svazarmu.
Létání bylo pro všechny zcela zadarmo, pro mimoliberecké účastníky výcviku se proplácelo jízdné a stravné, při internátním školení se refundovala ušlá mzda těm, kteří si museli vzít neplacenou dovolenou, uvolňování ze zaměstnání usnadňoval příslušný paragraf branného zákona.
Bez nadsázky lze říci, že takovou úroveň výcviku, organizaci a zajištění technikou i placeným personálem jakou měl KA Liberec neměly aerokluby v celé Evropě. Neměly však také tak tvrdý a velmi často nespravedlivý systém kádrových prověrek, které desítkám mladých lidí zcela znemožnily přístup k leteckému sportu.
1954
Tak jako každý rok probíhalo zimní Školení všech létajících členů KA. Instruktoři-zaměstnanci měli k tomu ještě výuku ruštiny a pořadový výcvik, který vedl předseda KV Svazarmu. Z funkce náčelníka KA odchází mjr. Beneš jeho nástupcem se stává bývalý pilot VOŠLM mjr. F. Knoll, který dostal přezdívku „tatíček”. Byl to již starší důstojník, jako vojenský pilot měl velké zkušenosti, ale nejradši byl, když byly hangáry zavřeny a nikdo nebyl ve vzduchu.
Z motorových instruktorů odchází K. Valášek do Ústřední letecké školy ve Vrchlabí a K. Bernhauser do Aera Vodochody. Jako jejich nástupci přicházejí M. Mayer a A. Vašek - oba vojenští piloti z Hradčan, kde létali na Sieblech.
V květnu je na letišti uspořádána krajská plachtařská soutěž, v srpnu pak velký letecký den. Protože nebyl k dispozici vhodný vlečný letoun pro trojvlek, nahradil jej trojvlek 3 Šohajů za třemi C-104 v těsně sevřené skupině. Prvenství v této zřejmě dosud neletěné formaci mají vlekaři Beneš, Turecký a Prchal. Vysokou akrobacii na Luňáku předvedl J. Hák, která však málem skončila katastrofou přímo před zraky diváků, když se při letu na zádech dostal tak nízko nad zem, že již nemohl Luňáka přetlačit do normální polohy. Zachránil jej tehdy dnes již zavezený dolík, nad nímž směrem k městu získal prostor pro půlvýkrut a přistání v terénu. Vystoupení mělo divácký úspěch, neboť kromě odborníků nikdo netušil oč ve skutečnosti šlo. Veřejnosti se KA představil ještě vystoupeními na Dnu armády v Liberci a Jablonci.
Nedostatek vhodného vlečného letounu vedl mechaniky k tomu, že přestavěli jeden letoun Piper Cub na vlečný tím, že do něho technicky naprosto dokonale zamontovali silnější motor WALTER MINOR o 105 K, tedy téměř dvakrát výkonnější než původní Continental. Letoun zalétal M. Mayer, ale protože ani na stažený plyn nechtěl Piper na zem a z obavy, co se stane, až dá pilot plný plyn (první let byl vlastně téměř na volnoběh), bylo od dalších zkoušek upuštěno. Vzhledem ke stáří letounu nebyla stejně naděje, že uspěje na ŠLI při žádosti o imatrikulaci.
K motorovým letounům přibyl ještě Zlín Z-126 značený jako C-105 již s kovovým křídlem a hranatou směrovkou a C-5 byl odeslán továrně k přestavbě. Vlečný Kukuruzník byl předán MAK Náchod, kde ještě nějakou dobu sloužil.
Výcvik ve všech odborech probíhal bez větších problémů. Motorový odbor měl dostatek instruktorů, v druhé polovině roku nastoupil jako další instruktor Zdeněk Beseda z Aeroklubu Most - vynikající akrobat, který úspěšně reprezentoval ČSR na soutěžích v Anglii.
Dařilo se plnit určenou kvótu tzv. branců, dále probíhal zdokonalovací výcvik sportovních pilotů z Místních aeroklubů Lomnice, Hodkovice, Varnsdorf a Č. Lípa.
V plachtařském výcviku byla ověřována nová metoda zvaná K-68. Začáteční výcvik probíhal na motorových letounech Piper Cub K-68, kde instruktor startoval a přistával a plachtařský žák se učil létat rovně a hlavně zatáčky. Pilotáž Pipera byla téměř shodná s pilotáží Pionýra a instruktor mohl let bez problémů podle potřeby prodloužit, což hlavně při startu na navijáku nešlo. Výcvik se tím podstatně zkvalitnil i zrychlil, ale skončil dolétáním Piperů.
Naše zkušenosti s létáním ve vlně byly využity v podzimním kurzu pro plachtařské inspektory Krajských aeroklubů v ULPŠ Vrchlabí, kam také přijela početná výprava nejlepších polských plachtařů s vedením polského aeroklubu. Tehdy jsme také plánovali možnost zvýšení polského i československého výškového rekordu při využití navijákového startu v Liberci s přeskokem do vlny za Krkonošemi. Návrh i výpočty otištěné v polském odborném tisku dokládaly realitu celého, bohužel do dneška neuskutečněného projektu.
Parašutistům dobře sloužil Fairchild, který pilotoval B. Beneš, zatím co J. Prchal se plně věnoval plachtařskému výcviku a aerovlekům. Jejich bezpečné provádění zaručoval K-65 Čáp, který byl KA přidělen v druhé polovině roku.
Sportovní úroveň parašutistů neustále vzrůstala, seskoky se statickým otevíráním zůstaly vyhrazeny pouze pro základní výcvik, sportovní parašutisté si osvojovali delší a delší výdrže při volném pádu. Pro propagaci aeroklubu znamenaly mnoho jejich propagační seskoky při různých příležitostech i jejich branná cvičení s armádou a milicí.
Dostatek finančních prostředků z rozpočtu Krajského výboru Svazarmu i z Odělení leteckých sportů UV Svazarmu umožňoval i v tomto roce bezplatný a dotovaný výcvik ve všech odbornostech.
Koncem roku také skončila činnost ústřední modelářské školy. Instruktor školy J. Bohatý přešel do KA jako Krajský modelářský inspektor a modelářský odbor, který dosud fungoval pod hlavičkou KA se stal samostatným letecko-modelářským klubem Liberec a pod tímto názvem úspěšně existuje dodnes.
1955
Začátek roku nijak nenasvědčoval tomu, že by se mělo v životě KA dít něco mimořádného. V rámci celostátní Spartakiády byly v květnu ve Vrchlabí uspořádány 2. celostátní plachtařské závody. KA v nich nebyl zastoupen žádným závodníkem, ale jako časoměřič a komisař byla delegována B. Vitásková, J. Záhvozda jako mechanik vlečného Čápa, který pilotoval Krajský inspektor J. Prchal. Ten byl také mezi prvními pěti piloty, kteří získali oprávnění pro zpětné převleky z polí, což byla výhoda kterou ani všechny ostatní Krajské aerokluby neměly.
Velkou propagační akci uspořádal KA 1. května při Prvomájovém průvodu. Téměř 20 letadel mělo ve skupině proletět nad průvodem, který procházel po Husově třídě. Všechno bylo perfektně nacvičené, ale při vlastním vystoupení, které vedl v Čápu sám náčelník KA, si „tatíček” spletl ulici a tak jeho trojka létala nad ulicí do Lidových sadů, kde sice také pochodovaly davy lidí, ale těch, kteří utíkali z průvodu domů. Zbytek skupiny však průvod nalétl správně a tak bylo zabráněno velké ostudě. Po návratu z Vrchlabí však došlo k nečekané a tragické události.
Z letiště kolínského aeroklubu ulétlo do Západního Německa několik osob a mezi nimi byli i dva vysokoškolští studenti, kteří byli formálně členy Krajského aeroklubu, ale plachtařský výcvik ještě nezahájili. Neví se, co při žádosti o azyl tamním vyšetřovatelům o Liberci napovídali, ale i to, že se prokazovali legitimacemi Krajského aeroklubu Liberec stačilo Státní bezpečnosti k tomu, aby byl krajský plachtařský inspektor zatčen a později odsouzen za úklady proti republice, funkcionáři Aeroklubu Kolín byli odsouzeni k mnohaletému žaláři.
Novým plachtařským inspektorem se stal dosavadní mechanik KA M. Kléma a tým mechaniků doplnil K. Drahota, absolvent liberecké VOŠLM v roce 1947 a V. Šťastný. K dramatické události došlo při plachtařském výcviku, když se při létání v termice srazila Bejbina pilotovaná I. Muškovou se Šohajem, který řídil J. Zervan, aktivistický instruktor. Zatím co pilotka Bejbiny vůbec nevěděla, že má očesanou téměř polovinu křídla a bezpečně přistála, (šok dostala až po přistání), Zervan, musel vyskočit padákem, což se mu povedlo v posledním okamžiku, protože zůstal viset za padákový popruh na páce brzdících klapek. Naštěstí se seskok podařil a pilot zůstal nezraněn.
Celoroční hodnocení činnosti KA Liberec nadřízenými orgány bylo opět velmi dobré - výcvikové, sportovní i propagační úkoly byly úspěšně splněny.
1956
Počátkem roku došlo k omezování stavu placených zaměstnanců KA, byla zrušena funkce správce letiště, a protože na letištích místních aeroklubů Hodkovice, Lomnice n. Pop. a Č. Lípa byli již placení náčelníci, zůstal pouze jeden krajský inspektor M. Kléma, a B. Beneš se věnoval výhradně funkci vysazovače.
Pokračuje také doplňování letecké techniky. Jako náhrada za výsadkový Fairchild přichází nouzové řešení v podobě přestavěného Sokola M 1-C, který byl opatřen posuvnými dvířky na pravé straně a unesl dva parašutisty. Seskoky byly dost riskantní pro pilota i parašutisty vlivem nízko položené vodorovné stabilizační plochy a bylo zřejmé, že dříve či později dojde někde k vážné nehodě, což se skutečně přihodilo v Chocni, kde tragicky zahynul tovární pilot. Problém s výsadkovým letounem vyřešilo až přidělení letounu L-60 Brigadýr s motorem Praga-Doris.
Závažnější skutečností však byl odchod krajského náčelníka majora F. Knola do důchodu. Vedení Krajského výboru Svazarmu nemohlo najít vhodnou náhradu, až J. Skalský přišel s nápadem, požádat vedení armády o převelení majora J. Červenky, známého velitele 1. letky instruktorů VOŠLM. Ten měl zakázáno létat jako pilot, protože odmítl vstoupit do KSČ, ale byl ponechán ve funkci řídícího létání a později létal jako navigátor na vrtulnících. Po dlouhém vyjednávání však byl pro KA Liberec uvolněn a všichni, kdož ho znali, se těšili na jeho příchod. K velkému zármutku všech však major J. Červenka krátce před nástupem do Liberce tragicky zahynul při havárii vrtulníku na severním Slovensku.
Instruktor A. Vašek odchází k aerotaxové dopravě a pro neshody s Krajským výborem Svazarmu odchází z Liberce i A. Hylský.
Protože stávající čerpací stanice leteckého benzinu neodpovídala novým předpisům byly vybudovány podzemní cisterny s čerpacím příslušenstvím. Bylo to vlastně poprvé od založení aeroklubu, kdy byly povinně vypsány brigádnické hodiny jako podmínka dalšího pokračování výcviku.
Rok 1956 tedy končí s nepříliš optimistickým výhledem do nového roku, i když jako vždy byly všechny výcvikové i ostatní úkoly úspěšně splněny. Stále jasněji se ukazuje, že aerokluby jsou nejlépe organizovanou složkou Svazarmu, ale Okresní ani Krajské výbory Svazarmu je odpovídajícím způsobem neoceňují.
1957
Nový rok nezačíná pro KA Liberec právě šťastně. Nemá náčelníka a tak je pověřen náčelník KA Hořice major Křemenák, aby Liberci prozatím vypomáhal.
Dochází opět ke změně v osobě plachtařského inspektora, kde za odcházejícího M. Klému nastupuje aktivistický instruktor J. Lesák a jako inspektor parašutistů nastupuje K. Jiravský.
Letecká technika se opět doplňuje - plachtaři dostávají novou vlečnou Z-226, parašutisté L-60 Brigadýr a později dvoumotorového Siebla, motoráři dvoumotorovou Ae-45 a později L-40 Meta Sokola.
V létě potom nastupuje do funkce nový Krajský náčelník, major K. Kotek - stihací pilot.
Nový náčelník se ukázal jako velmi dobrý organizátor a byl nejspokojenější, když byly všechny letouny ve vzduchu a provoz běžel naplno, protože sám velmi rád létal.
Parašutisté se všemi třemi výsadkovými letouny měli provoz na vojenském záložním letišti v Mnichově Hradišti, takže liberecké letiště bylo plně k dispozici plachtařům a motorářům.
Plachtařský elementární výcvik je orientován výlučně již na dvousedadlové větroně a do provozu přichází moderní celokovový větroň Blaník, který se na dlouhá léta stane základním typem ve všech aeroklubech. Do provozu přicházejí nové modifikace navijáku Herkules a plachtařský odbor má dostatečný počet instruktorů-aktivistů.
Svoji leteckou dráhu v plachtařské elementárce začíná i M. Sázavský sen. a mezi motorovými piloty jsou již i J. Vítek, L. Sochor. V. Moravec a B. Vitásková a-další, kteří zůstali libereckému aeroklubu věrni dlouhá léta.
Pro propagaci aeroklubu byl opět uspořádán velký letecký den.
1958
Výcvikový rok začíná doplněním stavu instruktorů motorového odboru, kam nastupuje J. Vlček a J. Záhvozda, za něhož přichází jako mechanik J. Hlubůček, plachtařský aktivistický inspektor, výkonný plachtař a technik aeroklubu, jehož členem byl téměř 40 let až do své předčasné smrti.
Jako v letech minulých je opět pro veřejnost uspořádán velký letecký den s bohatým programem, neboť byl k dispozici nejen dostatek letecké techniky, ale i schopných pilotů. Finančních prostředků na provoz KA je stále dostatek, ale začínají se objevovat první náznaky zhoršující se situace.
Na sportovním poli stále září Z. Beseda jako reprezentant v letecké akrobacii, sportovní úspěchy mají i parašutisté v branném víceboji. Ti však jsou postiženi uzemněním výsadkového Siebla a po zrušení Sokola zbývá k seskokům pouze Brigadýr.
V motorovém odboru probíhá další zvyšování kvalifikace pilotů, kteří jsou při splnění předepsaného náletu hodin přeškolováni na dvoumotorovou Ae-45. Velká pozornost je věnována letům podle přístrojů, skupinové slétanosti a také přípravě na noční létání, které probíhá na letišti v Mn. Hradišti.
Koncem roku odchází z KA instruktor Z.Beseda - nastupuje k ČSA jako dopravní pilot. Reprezentantem KA v letecké akrobacii se později stává aktivistický instruktor a inspektor J. Kostinec, který však poměrně brzy s akrobacií končí. Na důstojného nástupce Z. Besedy si musí Aeroklub Liberec počkat více než 30 let.
Plachtařský odbor KA pořádá opět Krajské plachtařské závody a s úspěšnou sezónou se KA loučí vystoupením na Dnu čs. lidové armády.
1959
Výcvik v KA se stále více podřizuje požadavkům armády, což se týká hlavně výcviků branců pro Vysokou vojenskou leteckou Školu v Košicích a ve stejné míře také požadavku vycvičit co nejvíce parašutistů. Začátek výcvikového roku však přináší problém s výsadkovým letounem. Siebel má zákaz provozu a čeká na sešrotování, končí také výsadkový Sokol a tak až do podzimu, kdy na scénu vstupuje An-2, musí stačit Brigadýr.
K sešrotování Siebla však nedojde. Kupují jej pro aeroklub NDR a mechanici KA ho musí uvést do letuschopného stavu. V listopadu pak řízen výsadkovým pilotem B. Benešem přelétává do Drážďan. Je to zároveň poslední let B. Beneše u KA, neboť nastupuje jako pilot aerotaxi k ČSA. Jeho místo placeného pilota vysazovače však již není do budoucna obsazeno, blíží se konec „tučných let”. Ke sešrotování však dochází i u jiných typů motorových i bezmotorových letounů. Jak to bylo nehospodárné a nekvalifikované rozhodnutí svědčí to, že některé z těchto typů byly prodány do ciziny a ještě dnes jsou v provozu.
V motorovém výcviku se zvyšuje důraz na lety podle přístrojů, nacvičuje se skupinová slétanost, připravuje se noční létání na letišti v Mn. Hradišti.
Mezi žáky základního plachtařského výcviku se objevuje jméno W. Sluka, který dodnes létá jako plachtařský instruktor, výkonný plachtař - reprezentant libereckého aeroklubu, mistr republiky v bezmotorovém létání dvoumístných kluzáků pro rok 1995-6 a řídící funkcionář plachtařského odboru.
© 2008 Aeroklub Liberec - všechna práva vyhrazena
