Historie aeroklubu 1960-1970
1960 - 1961
Poslední roky, v nichž KA Liberec plní bezezbytku poslání, které dostal za úkol při svém vzniku. Kromě vrcholného výcviku všech odborností na svém letišti se ještě stará o vybavení ostatních přidružených místních aeroklubů a pomáhá v případě potřeby zajišťovat jejich provoz.
Plachtařský výcvik na všech letištích zajišťují vedle náčelníků výhradně instruktoři-aktivisté jejichž metodické vedení řídí Krajský inspektor. Obdobně je tomu i u parašutistů. Instruktory-zaměstnance má pouze motorový odbor, kterým pomáhá aktivistický instruktor J. Kostinec.
V létě 1960 účinkují všechny odbory na velkém leteckém dnu v Chomutově, letecký den v Liberci se nekoná.
V roce 1961 končí u KA instruktor motorového létání J. Vlček a odchází do otrokovického Moravanu jako zalétávací pilot. Tíživou situaci pomáhá vyřešit KA Hořice, kde urychleně vyškolují na instruktora aktivistu A. Vandírka, který se spolu s J. Kostincem zaměřuje na výcvik sportovních pilotů. Výcvik branců zůstává výhradně záležitostí instruktorů zaměstnanců.
Všichni motoroví piloti jsou zařazeni do tzv. RAIetky, která má za úkol měření radioaktivity při příp. atomovém napadení.
Hospodářská situace KA nenechává nikoho na pochybách, že v blízké budoucnosti dojde ke změně celkové koncepce Krajských aeroklubů. Kromě pilotních žáků-branců se přestává proplácet jízdné a stravné, omezují se soustředění a refundace ušlého výdělku při neplacené dovolené potřebné pro výcvik a účasti na závodech, sportovní činnost se stává pouze okrajovou záležitostí.
1962
V tomto roce dochází skutečně k zásadním změnám v organizaci sportovního létání. Krajské aerokluby končí jako výcviková zařízení vyšší úrovně a zůstává jim pouze řídící a dohlížecí funkce na místní aerokluby, které byly dosud KA podřízeny.
Největší a nejtíživěji pociťovanou změnou je snížení přidělovaných dotací, takže všichni sportovní piloti musí část nákladů za odlétané hodiny hradit z vlastních prostředků. To se v plné míře týká také hospodaření aeroklubů a tak je nutné vytvořit podmínky pro výdělečnou činnost. Některé aerokluby jsou podnikavé, kupř. AK Hodkovice pěstují ve velkém heřmánek, později námel, zřizují výrobu xeroxových desek, AK Raná zase ve velkém pěstuje tehdy nedostatkovou cibuli.
Z Krajského aeroklubu Liberec vzniká Místní aeroklub Liberec, jehož prvním předsedou se stává J. Vítek, nový aktivistický instruktor motorového výcviku a řízení činnosti se ujímá volená rada aeroklubu.
Jako placený náčelník zodpovědný za výcvik je určen M. Mayer, který zůstává v KA jako inspektor motorového výcviku, s leteckou činností končí J. Záhvozda. J. Lesák zůstává ve funkci plachtařského inspektora a v téže funkci K. Jíravský pro parašutistický výcvik.
V KA dále zůstávávají mechanici pod vedením mjr. J. Krále a sekretářka náčelníka B. Vitásková.
Od této chvíle je Místní aeroklub Liberec opět samostatný a je nutné říci, že do jeho vedení mjr. Kotek prakticky vůbec nezasahuje.
Rada aeroklubu zvažuje všechny možnosti, které by přinesly potřebné finanční prostředky. Zřizuje proto nákladní autodopravu s profesionálními šoféry, což však nestačí krýt všechny náklady. Létající členové mají svá osobní konta, na něž jsou jim za odpracované brigádnické hodiny převáděny peníze, které však mohou pouze prolétat.
Poslední plně dotovanou akcí ještě z prostředků KA Liberec byla soutěž motorových pilotů, která zahrnovala kromě navigační úlohy i akrobacii. Zúčastnili se prakticky všichni, piloti z KA Liberec i podřízených stanic Hodkovice, Lomnice n. P. a Č. Lípy a bylo to vlastně loučení s nejlepším údobím našeho sportovního letectví.
Nová finanční politika přinesla pochopitelně snížení členské základny, což se týkalo hlavně motorových pilotů, kde byly nároky nejvyšší.
Plachtařský odbor dostává nové výkonné větroně VT-16 jako náhradu za dožívající Šohaje, což se okamžitě projevuje vyšším počtem i kvalitou splněných plachtařských disciplín.
Veškerá tíha výcviku ležela u všech odborů na bedrech instruktorů-aktivistů a jejich obětavé práci, která stále držela liberecký aeroklub mezi nejlepšími.
Pro zlepšení finanční situace aeroklubu byla pronajata polovina tzv. plachtařského hangáru n. p. Liaz Rýnovice, ale ani to stále nestačilo.
Přes veškerou snahu se radě nepodařilo vymyslit hospodářskou činnost, která by neznamenala přílišné pracovní zatížení členů a při tom přinesla potřebný zisk.
1963 - 1965
Výcvikové úkoly tohoto období zůstávaly stejné jako v minulém roce. Motorový odbor školil brance, sportovní piloti pokračovali ve zdokonalovacím výcviku. Do stavu motorových letounů přibyl L-40 Meta Sokol a později moderní dvoumotorová L-200 Morava.
Modernizace výcviku se projevuje vybavováním všech letounů palubními radiostanicemi a s tím souvisejícím školením a zkouškami pilotů z radiotelefonie.
Zcela novým odvětvím bylo zahájení výcviku na vrtulnících a to na typu HC-2 a později na jeho modifikaci HC-102. Pro tento výcvik byli vybráni někteří piloti z dosavadního motorového odboru, kteří se smířili s tím, že již nebudou dále pokračovat v létání na klasických letounech a noví členové, kteří se přihlásili za členy aeroklubu. Prvním instruktorem byl náčelník M. Mayer, který v ovládání vrtulníku dosáhl takové úrovně, že jeho vystoupení na leteckých dnech, kde předváděl driblování s velkým míčem, uvádělo diváky v úžas.
Během roku 1964 dostávají plachtaři další zdokonalenou verzi Orlíka a to VT-116. Oba tyto typy Orlíků se tak stávají až do roku 1981 standardním výkonným větroněm libereckého aeroklubu. Dostatek Blaníků pak umožňuje každým rokem zahajovat po zimním teoretickém školení nový základní výcvik.
Jedním ze žáků základního výcviku je K. Kryštůfek, z něhož se později stává nejen obětavý technik plachtařského odboru, ale i jeden z nejlepších plachtařů, který se úspěšně až do dnešní doby zúčastňuje jako reprezentant AK Liberec celostátních plachtařských závodů.
1966 - 1970
Funkci předsedy aeroklubu se ujímá M. Kříž, který je členem aeroklubu již od roku 1945. Ani jemu se však nedaří zajistit pro aeroklub potřebnou hospodářskou činnost. Jeho návrh na kolektivní noční brigády v n. p. Plastimat rada odmítá.
Instruktory motorového odboru J. Kostince a J. Vítka doplňuje V. Moravec, jako další instruktor na vrtulníky M. Sázavsky sen., když v instruktorském kurzu ve Vrchlabí těžce s vrtulníkem havaruje J. Lesák.
Veškerá výcviková činnost se stěhuje na letiště Hodkovice, kde zůstává celý rok 1967. Důvod - liberecké letiště se prodlužuje a upravují se pojížděcí a vzletové dráhy.
Je navázán přátelský styk s MAK Jindřichův Hradec, kde liberecký aeroklub několikráte o prázdninách se svými motorovými i bezmotorovými letouny hostuje.
Pro piloty zařazené do RA letky jsou uspořádána soustředění na letišti. Na ukončení dostávají hodnost důstojníků letectva v záloze a vojenskou odbornost pilotů vrtulových letadel.
Srpnové události při obsazování republiky vojsky armád Varšavské smlouvy prožívá aeroklub bez nervozity. Rada spolu s náčelníkem zabezpečila všechny objekty aeroklubu i letouny proti zneužití, několik členů sice dříve či později emigrovalo z republiky, ale nepoužili k útěku žádné prostředky aeroklubu.
S nastupujícím tzv. normalizačním procesem bylo zřejmé, že výměna osob na vedoucích funkcích v celé společnosti se nevyhne ani Aeroklubu Liberec.
Z KA odchází dosavadní sekretářka a členka motorového odboru B. Vitásková na jinou funkci ve státním aparátu a technik mjr. J. Král odchází do důchodu. Na jeho místo nastupuje mjr. A. Stříž, který později jako člen motorového odboru AK Liberec absolvuje pilotní výcvik a stane se platným členem a funkcionářem až do roku 1991.
Následné prověrky dopadly pro liberecký aeroklub příznivě, nikomu nebyl vysloven zákaz činnosti v souvislosti s jeho chováním v srpnovém období, alespoň prozatím.
© 2008 Aeroklub Liberec - všechna práva vyhrazena
